Grandi to začali
Dlouho kuřáckému opojení holdovala jen takzvaná high society, zejména španělští grandi si v něm libovali, s trochu nadsázky lze konstatovat, že „obyčejným“ lidem je zpřístupnil až v minulém století Zino Davidoff, když v době hospodářské krize začal nejen vyrábět, ale i sám kouřit levné doutníky, které sice pochopitelně nebyly tak výjimečné, ale ani ne nekvalitní, razil totiž heslo, že laciné nemusí nutně znamenat špatné. Ale vraťme se zpět k vývoji jakýchsi pravidel, z nichž se postupně vytvořila něco jako doutníková etiketa. Již zmiňovaní hispánští šlechtici se zasloužili o vznik artefaktu, bez něhož si dnes už nedovedeme „cigars“ představit - prstýnku. Neměli ovšem v úmyslu propagovat pestrobarevná loga výrobců, důvod, proč ho používali, byl mnohem prozaičtější - nechtěli si zamazat tabákovou hnědí své běloskvoucí rukavice. Prstýnek prošel různými obdobími, kdy měl být podle znalců sundáván nebo naopak neměl. Dnes se „protokol“ kloní k první možnosti, protože majitelé drahých značek by tím dávali najevo bohatství až příliš okázale. Ovšem při jeho odstraňování je třeba dávat dobrý pozor, někdy je kolem těla utažen až příliš těsně a neobratnou manipulací lze snadno poškodit krycí list, což následně může způsobit falešný tah - nebo i rozbalení doutníku.

Povolené držení
V hokeji je trestáno nepovolené držení protihráče, u doutníků to sice až tak přísné není, nicméně pokud ho někdo uchopí stejně jako cigaretu, dává tím najevo svou nezkušenost. Správně má být mezi ukazováčkem a prostředníčkem, na němž by měl lehce spočívat. Platí i pravidlo, že po samotném zapálení nástroji k tomu vhodnými (speciálními sirkami či zapalovači) by se měl nechat necelou minutu odpočinout, což má za účel aby zchladnul, a začal hořet rovnoměrně.  Že se doutníky nešlukují, ví asi každý, kdo tak činí je naprostý barbar, zcela nehodný této slasti, nehledě na to, že vzhledem k jejich síle může mít poté problémy s výměnou spodního prádla…  Ideální je dým chvíli podržet v ústech, podobně jako vinaři válejí víno po jazyku, a poté pomalu a uvážlivě vyfouknout. Fajnšmekři tvrdí, že zážitek je intenzivnější, když kouř vychází jak nosem, tak ústy. Kdo chce být zajímavý, může se pokusit o takzvané kroužky, ale asi těžko dokáže to, co Doug Badman ve filmu Limonádový Joe, když tímto způsobem napovídal svému bratru Horácovi karty protihráčů…

Nepovolené kouření
Z doutníku by se nemělo popotahovat dlouze ani hluboko do plic jako z cigaret, naopak zlehka a hodně krátce, přibližně každých 35-45 sekund . Pokud by byl  interval častější, začne se přehřívat, poté se zapaří, čímž dojde k zničení jeho chuti a pocitu trpkosti v ústech. Zkušení matadoři pak dobře vědí, že popel kouř ochlazuje, takže ho raději neodklepávají a nechají ho být, dokud neodpadne, pochopitelně do předem připraveného popelníku. Někteří ho dokonce raději drží v ruce, aby tato „nečistota“ nešťastnou náhodou nespadla na zem, což je nepřijatelné. I podle popela se poznají dobré doutníky, u nich je tuhý a šedobílý, naopak pokud je tzv. vločkovitý je jasné, že jde o nepříliš kvalitní výrobek. Lepší než odklepávání prsty je lehce ho otřít o okraj „odpadní nádoby“, předtím je vhodné z něj velmi mírně „zabafat“. Začne-li hořet nerovnoměrně, což se občas stává, jest doporučeno otáčet ho zvolna hořící stranou dolů, kde je přece jen o něco víc kyslíku. Pokud by ani to nezabralo, je třeba opatrně podržet „zasaženou“ část nad plamenem, dokud se opět nezapálí. Ale pozor! Doutník se nikdy nesmí plamene dotknout !

Dvoutřetinové potěšení
Je nepsaným pravidlem, že doutník se kouří jen do dvou třetin, poslední část slouží víceméně coby jakýsi filtr, či zásobník, v němž se usazují nečistoty. Měl by se také odložit vždy, kdy nám přestane chutnat, protože u něj jde o prožitek, ne závislost. Na rozdíl od cigarety jeho chuť vůbec neovlivní, pokud se opět zapálí, tedy v případě, že zcela nevychladnul - nechaný napospas několik hodin se už dá jen vyhodit.  Někdy se stane, že je nezbytné doutník na chvíli odložit, či při kratší nepřítomnosti samovolně zhasne. V tom případě se doporučuje oklepat z něj veškerý popel a profouknout, abychom se zbavili zatuchlého kouře. Pak už nic nebrání jeho opětovnému zapálení. Zásadně a za žádných okolností ho o nic netípáme, protože poté páchne v okruhu desítek metrů a obtěžuje ostatní, ale necháme ho na bezpečném místě dohořet. A ještě jedna drobnost. Kouříme vždy sami, šluka nedáme ani nejlepšímu příteli, tím se i ten nejlepší doutník stane bezcenným…

Restaurační pravidla
Kuřáci doutníku jsou považováni za vzdělance, elitu, nebo alespoň jedince, kteří mají úroveň a i proto je nezbytně nutné dodržovat na veřejnosti společenskou etiketu. K ní zcela jistě patří povinnost otázat se hostů či spolustolovníků, zda je nebude dým obtěžovat, v případě, že ano, je lepší se své vášně na čas vzdát, či ji jít holdovat do otevřených prostor - zásadně však ne na ulici. V luxusnějších restauracích je zvykem, že somelieři - případně vrchní číšníci - nabízí ořezání a zapálení doutníku, je slušné jim vyhovět - i v případě, že máte po kapsách své vlastní náčiní. Navíc tím zřejmě opoutáte pozornost, nejen mužů, ale i přítomných dam. Hédonista či gourmet určitě nebude kouřit mezi jednotlivými chody jídla, nýbrž si v klidu počká na závěrečnou kávu a digestiv. Stejně tak bude věnovat pozornost nápoji, který si k němu objedná. Znalci upřednostňují destiláty, zejména francouzský koňak pro jeho vyváženost, hodí se i několikaletá whisky, nejlépe single malt. Výtečná je i kombinace s portským, či slámovým vínem, lze „použít“ i červené, ale spíš barikované, či odrůdy jako syrah či malbec, které vynikají plností. Cílem vždy je - nebo by mělo být - dokonale sladit a propojit všechny chuťové prožitky tak, aby povznesly nejen tělo, ale i ducha.  Když se to povede, je to zážitek nad zážitky…